Moje poprvé…
8.5.2017 měli naši nejmenší už svůj druhý zápas tentokrát ve Velkém Oseku.
Pro mě to byl z pozice trenéra takovýto zápas první, a hned na pozici hlavního trenéra, protože Linda zůstala s nemocným Denisem doma. Čímž jsme přišli hned o dva členy našeho týmu. Když jsem se to dozvěděla, začal mě chytat trochu nerv: “Co já tam s nimi budu vlastně dělat? Jak mám napsat sestavu? Co jim budu říkat a jak to vlastně ti prckové hrajou???” Linda se mě snažila povzbudit: “Neboj, to dáte, hlavně si to užít, vždyť je to zábava.” Což mě moc neuklidnilo, ale oukej, pokusíme se.
V pondělí ráno přijíždím neohroženě na místo určení. V zadání stálo hřiště u ZŠ. Obvykle všude jezdím s časovým předstihem, proto mi není ze začátku divné, že zde nevidím ani nikoho z našich, ani nikoho ze soupeřů. Vydávám se na obhlídku terénu, aha, nějaký hřiště u školy mají, ale na baseball mi to tedy moc nesedí. Rozhodnu se tedy vyčkávat, jestli se nezjeví někdo další. Postupně přijíždějí všichni hráči našeho týmu. Některé vidím poprvé, s některými jsme trénovali celou zimu v tělocvičně. Důležité je, že mě všichni vítají s úsměvem, i rodiče. Uf, dobrý, dneska to půjde.
Po chvíli začínáme být všichni trochu nervní z toho, že je devět hodin, za půl hodiny máme hrát a soupeři nikde … rozhodneme se jednat a voláme, kam se dá. Dozvídáme se, že se turnaj hraje o kousek dál na fotbalovém hřišti a tak se rychle přesouváme.
Hraje se na místním fotbalovém hřišti, mají otevřený bufet, prolézačky a nafukovací hrad. A sakra, probleskne mi hlavou, snad budou chtít děti vůbec hrát, když vedle stojí takové lákadlo, ale daří se. S pomocí rodičů zformujeme všechny děti, rozházíme se, rozpálíme se, já mezitím píšu sestavu, spíš víc škrtám než píšu, ale nakonec se mi daří něco vypotit, jak smysluplné to bude to poznáme.
Ještě válečná porada před zápasem, snažím se děti uklidnit, teda spíš sebe, říkám: “Pojďte si to užít”, tak a jdeme na to. Raz, dva, tři … Wayni. (To byl náš pokřik. Chvíli jsem si tak přemýšlela, co vlastně prckové řvou. Ptám se Lucky Wijové, která mi ten den byla ostřílenou oporou: “Hele, Luci, malí asi neřvou krutopřísně, viď?”.)
EBL U7 2017 | Waynes @ Baryba | fototo Baryba
1. zápas – Baryba Velký Osek – Waynes Pardubice 4:11
Odehrává se další moje poprvé, coby hráče na první metě. Pro příště musím natrénovat lepší provaz, abych dosáhla dál i na balony, které se naší obraně nepodaří hodit zrovna přesně. Nevím, z čeho jsem nervozní víc, jestli z toho, že to na tý jedničce nechytnu a dětem to zkazím, nebo z toho, jestli jsem je do pole rozestavila správně nebo ze řvoucích, trochu přemotivovaných rodičů. Děti hrají neskutečně, pálí jim to, dobře chytají v obraně. Maty v kruhu s vedle stojícím Adamem hravě sbírají balony ze země a tak autujeme na první metě jednoho hráče za druhým. Tito dva jsou také naší oporou na pálce. Několikrát během dne přepalují vnitřní pole. Soupeři tak mají štěstí, že se běhá jen ob jednu metu. Na druhou stranu, v dalších zápasech to samé štěstí máme vlastně i my.
Při pozápasové poradě se dětí ptám: “Tak jak jste si to užili?” Jejich největší starostí však je, jak se co nejdříve dostat na skákací hrad a prolézačky. Ještě za nimi hulákám: “Opatrně, hlavně se mi nezraňte a ať máte sílu ještě na další zápasy”, ale znáte děti …
Pauzu se snažím vyplnit odkoukáváním taktik ostatních týmů a jejich práce s dětmi. Rychlá sváča, posbírat díky bohu nezraněné děti a jdeme na další zápas. Čekají nás hned dva po sobě.
EBL U7 2017 | Karel v akci (poprvé) | fototo Baryba
2. zápas – Rytíři Trutnov – Waynes Pardubice 6:6
Zápasíme nejenom se soupeři, ale také s pravidly. Nejsme si jisti ani tím, zda zápas může skončit remízou a tak nakonec se slovy: “A vždyť si to zasloužej”, rozhodčí zápas končí a je to remíza 6:6. Moji svěřenci jako by byli malinko unavenější, bylo v tom méně energie a zápalu, nežli v prvním zápase, ale i tak dobrý výkon. V kruhu se vyměnil Adam s Matym. Rošádu dělám i se zbytkem pole, ať si každý vyzkouší jiný post. Rozestavení jsem tentokráte odkoukala od zkušenějších soupeřů. Nebráníme špatně, ale je znát, že proti nám stojí přeci jenom lepší pálkaři nežli v prvním zápase. Pálit se nám daří malinko méně, ale asi je to také sehranější obranou. Ovšem na dvojici Adam, Maty, se dá spolehnout pořád. Myslím si, že remíza byla opravdu zasloužená.
Odměnou pro hráče tentokráte nejsou bonbony, jako po prvním zápase, ale od pořadatelů dostáváme malou pozornost pro každého hráče. Děkujeme.
3. zápas – Waynes Pardubice – Meteros Žamberk 3:15
EBL U7 2017 | …jak to Klárka nabuší… | fototo Baryba
Dětem došla šťáva. Nejmladší člen výpravy, Táďa, klobouk dolů před jeho nebojácným výkonem, kdy s námi hrál celou dobu, několikrát si dokonce doběhl pro bod, sedí za kruhem a hraje si s rukavicí (jednou dokonce vyrazil na hřiště bez ní). Amálka brečí, poté, co se jako obvykle nedívá na balon, kterým jí Maty trefí házejíc na jedna do zad. Maty brečí, když ho v kruhu trefí balon do prstů. Následuje zákrok lékařky Lucky, která mu ruku postříká magickým sprejem a Maty se jako hrdina s potleskem vrací do hřiště. Vše se opakuje, když po chvilce dostane podruhé. Potřetí brečí, když je vyautován po pomalém běhu na první metě a nechce se z ní hnout, takže ho musím odnést. Ale nakonec se zachová jako správnej drsňák, když ho uplakaného chci v kruhu vyměnit s Adamem, ale on mi přes slzy říká, že ne, že to zvládne. A zvládl. Adam odvádí svůj stabilní vynikající výkon. Jak na pálce, tak v poli. Ten kluk umí. Klárka s Viktorkou se už trochu kochají a prochází za ně jeden míč za druhým. Musím je ale pochválit, když už chytí, příhoz není vůbec špatný. Pálka nám už moc, až na stabilního Adama s Matym, taky nejde. Snažím se děti hecovat jak se dá, chvíli se mi chce z toho taky už trochu brečet, ale je tu konec zápasu a všichni jsme přežili a dokonce vidím i pár úsměvů.
Naposled si zařveme náš pokřik a jedeme domů.
Děkuji všem hráčům za hru a rodičům za pomoc.
Za Wayny: Tadeáš, Amálka, Adam, Maty, Klárka a Viktorka.
