Óbej jór mastr!
Včera jsem si při vyklízení pracovny pustil Master of Puppets, třetí desku Metallicy (1986). Neslyšel jsem to léta. Je zajímavý, jak si to hlava všechno pamatuje. Mastr mastr ol aj sí or hír is laftr. Každej buben, všechny sóla a která songa je na řadě. Pamatuju si, jak jsem to jako kluk poslouchal na walkmanu rozměru toustovače každou sobotu při doručování novin na Hůrkách. Mastr mastr jů promist only lajs.
Joooo, starej dobrej pán loutek. To byl ještě trash metal drsňárna pro borce, Metallica chlastala jak o život a týpci měli echtovní máničky. Bek tu du front.
My jsme si to tady v Československu přehrávali z kazety na kazetu (emžeton, chromka nebo metalka? a nezapomeň pak vylomit zobáčky vole), v autobusech jsme pod sedadly šťourali
plechový sponky aby bylo co na džísku (Romále promiň). Začaly nám růst vlasy, jen co rodiče dokázali vydržet. Batery is faundyn mí. Ortodoxní metalisti nemohli vynechat burzu v Ohárně, aby zde zakoupili nášivky Slayer, Iron Maiden a pro holky Helloween. Četli jsme fanziny a různý jiný na stroji psaný literatůry. Jů mast dáj Kdo byl hogo fogo tobolka, využil luxusu Polska nebo Maďarska a pak s tím tady sekal patky víkend co víkend v Kojicích na zábavě.
Letovali jsme si bůstry a zesilovače Tesla měly magický voko.
Jo to byly časy. Něco zažít, znamenalo vynaložit úsilí a občas i sebrat odvahu.
Dneska máme všechno přímo před nosem. Všechno je vychytaný a co není sjůpr in, tak je pro pamětníky. Přál bych svým dětem tu dobu objevování, toužení, představ a tajemna. Ne pro nějaký komoušský nostalgie, ale proto, že si myslím, že těšit se objevovat, je nádhera.
Děcka, nebuďte loutky!
